Spojaři úspěšně ukončili svoji misi v NATO support to Türkiye

Příslušníci spojovacího vojska jsou v současnosti stále více obsazováni v rámci působení NATO do velitelských struktur, kde plní náročné a komplexní úkoly. Zvýšený zájem, řada ocenění jasně ukazují, že odvádíme naši práci na velmi vysoké úrovni a přinášíme jistotu splnění zadaných úkolů. Jedním z takových oceněných příslušníků spojovacího vojska je i kpt. Marek Lampa, mj. oceněný medailí Armády České republiky za zásluhy III. stupně.

V jaké pozici jste na misi působil?

V operaci NATO support to Türkiye jsem byl zařazen jako velitel vysílané spojovací jednotky. V rámci struktury NATO se jedná o pozici Deployable communication and information systems group commander, kdy jednotka spadala pod operační velení NATO communication and information systems group (NCISG).

Co bylo vaším úkolem?

Hlavní náplní bylo zajištění komunikační a informační podpory 24/7 pro španělskou jednotku, která v místě nasazení obsluhovala systém MIM-104 Patriot. Tento systém je zde nasazen pro odvracení případné hrozby raketového útoku na město Adana a přilehlé okolí zpoza syrské hranice. Naše podpora této jednotce ve zkratce spočívala v zajištění provozu nám přidělených spojovacích prvků na straně NATO Secret, přes které jsme byli schopni zajistit sdílení kompletního přehledu vzdušného prostoru v reálném čase.

Co si voják z takové mise odveze za zkušenosti?

Dle mého názoru je operační zkušenost ta nejlepší, kterou může voják zažít. Reálně si vyzkoušíte to, na co se měsíce, roky připravujete. Řešíte reálné problémy v reálném prostředí, které za vás nikdo jiný neudělá a vyřešením každého jednotlivého problému vás pak posouvá dál a dál.

Dokázal byste realisticky porovnat úroveň českého působení a působení ostatních příslušníků NATO, jak si vedeme z hlediska kvality?

Na tuto otázku lze odpovědět dvěma pohledy, tj. stav kvalit personálu a dále pak řekněme zabezpečeni jednotky jako takové. Pokud bychom se bavili o kvalitách personálu, tak jsme jednoznačně rovnocenným aliančním partnerem a bylo tak k nám i přistupováno.

Pokud bychom to vztáhli na kvalitu zabezpečení jednotky ze strany AČR, tak už je odpověď trochu složitější. Naše mise není klasickou misi AČR, kde se zpravidla v dané lokalitě střídají pouze české jednotky a AČR nese plnou odpovědnost za kompletní zabezpečení. Díky tomu samozřejmě existuje snaha AČR o budování lepšího a lepšího zázemí a podmínek pro budoucí jednotky. Tím, že tato operace je koncipována jinak a je pod vlajkou NATO, což jde vidět i na struktuře rotací, kdy my jsme střídali DCM-E, tedy maďarský tým a po nás nastupoval tým DCM-D, který byl z Litvy, tak tato odpovědnost neleží pouze na AČR. Na základě platných dohod se tedy dále dělí mezi NCISG a NCIA. AČR v tomto případě bezezbytku splnila svoji část, která je ze strany aliance vyžadována. Jiné už je to na straně NCISG a zejména NCIA, kde se při financování operace a technické podpory dají najit řekneme stinná místa. Bavíme se ale o maličkostech v oblasti spíše technického zajištění. Stále je na to však potřeba nahlížet tak, že jsme byli nasazeni do prostor stále letecké základny, kterou sdílí USA a Turecko, takže tomu odpovídalo zázemí pro naši jednotku a to od ubytování, přes stravu až po dostupné volnočasové aktivity v prostorách základny.

Bylo něco, co vás v Turecku překvapilo a to jak po pracovní, ale i soukromé stránce?

Nebylo to pro nás úplným překvapením, protože jsme už předem měli nějaké informace, ale byrokratické procesy na turecké straně jsou opravdu zatěžující. Pokud někdo tvrdí, ze AČR stoji a padá na papírech, tak to může jít zkusit do Turecka a zjistí, že jsme na tom ještě hodně dobře. Dostat na základnu byť jen základní materiál pro údržbu přiděleného spojovacího vybaveni byl úkol na hodiny papírové práce.

Druha věc byla horší jazyková vybavenost tureckých vojáků působících na základně. Byť se jednalo o Turecko-americkou základnu, tak člověk často narazil na jazykovou bariéru. Tady je však i možné, že jde pouze o můj zkreslený náhled na věc, protože na naší jednotce je jazyková vybavenost nutností a tento stav je běžný napříč aliančními vojsky.

V soukromé rovině jsem úplně neshledal nic překvapujícího. Člověk samozřejmě vnímá, že i přesto, že se stále jedná o Evropu, tak jsou zde znát určité rozdíly v chování a zvycích místních obyvatel, které plynou z rozdílné víry.

Co vám osobně mise dala?

Jedním slovem zkušenosti. Prohloubil jsem si znalosti ohledně procesu v rámci NATO, potažmo NCISG. Měl jsem moznost být v kontaktu s vyššími důstojníky jiných armád a vidět, jak pracují. Člověk si vyzkouší i své hranice v oblasti soužití. Neustále se pohybujete v úzkém kruhu lidí prakticky 24 hodin denně, protože spolu nejen pracujete, ale i bydlíte, což v některých případech otestuje i psychickou odolnost.

Jak cítíte ocenění vaší práce?

Jsem samozřejmě rád, že jsem toto individuální ocenění obdržel. Na druhou stranu splnění zadaného operačního úkolu není pouze mou zásluhou a také to nevnímám jako něco nadstandardního. Je to naše práce, kterou máme vykonávat na nejlepší možné úrovni s prostředky, které máme k dispozici, jak po stránce lidských, tak i technických zdrojů.